Převážně jezdím na dovolené na vlastní pěst. Již jsem si i myslela, že jinak tomu nebude, ale to by nemohl přijít jeden můj bláznivý nápad, jet s kamarádkou na cyklodovolenou do Černé hory. Kolo je mi vlastní již od mala, můj táta – bývalý cyklistický závodník, který jezdil i v národních barvách, mě naučil snad dřív jezdit na kole, než chodit… Taky moje kolena tomu odpovídají, najdete tam spoustu jizev a jizviček, které by mohly vyprávět spoustu příběhů se stejným koncem – pádem 🙂

S kamarádkou jsme nechtěly nic organizovat a vydaly se tím pádem cestou nejmenšího odporu. Vybraly jsme si cestovní kancelář, v našem případě Alpinu. Díky tomu jsem po dlouhé době zakusila i pocit těšení se, protože většinou jezdím na dovolenou na poslední chvíli, nikdy nevím kam, s kým a kdy pojedu.

Místo naší dovolené – Černou horu, jsme si vybraly poněkud prazvláštně. Nedokážu to vysvětlit, něco mě tam prostě vnitřně táhlo… Když to vezmu kolem a kolem, měla jsem hodně příležitostí jezdit na západ, tak se mi zachtělo i k východním sousedům, hory miluji, takže to ve finále dává smysl. Čím víc se blížil termín odjezdu, tím víc nás lehce s Pájou trápil fakt, že toho nemáme moc odježděno, takže jsme se zcela logicky trochu bály nejen o bolavý zadek, ale i o nohy, záda, ruce, vlastně celé tělo. No měly jsme pravdu, když přeskočím na konec dovolené – mákly jsme si jako blázen, za “čistých” 5 dnů jsme odjezdily pro nás neuvěřitelných 275 km. Naštěstí jsme si každý den mohly vybrat, zda pojedeme těžší – delší okruh, nebo kratší. Volily jsme dle libosti, ale vlastně krom jednoho dne jsme odjely vždy ty náročnější. Samy jsme byly posléze mile překvapené naším výkonem.

Ale pěkně k začátku naší dovolené 🙂 Když jsme nasedly do autobusu začala mě jímat hrůza trochu z jiného směru. Já jsem autobusem naposledy jela tak asi s našima do Bibione… Proboha, on mi teď někdo bude diktovat, kdy mám chodit čůrat… Naštěstí jsem svůj “žal” brzo utopila v plechovkách piva, co se v buse prodávaly 🙂 Alespoň to bylo levnější než v letadle, takže pohoda 🙂 Mimochodem, krom levného piva nás v autobuse čekalo uvědomění, že na sebe všichni koukáme jako ve filmu Účastníci zájezdu 🙂 Byly jsme zvědavé, co jsou ostatní spolucestující zač a s kámoškou jsme je začaly lehce otipovávat. No prostě klasická drbárna… Čím víc dní jsme jezdili spolu, naše vztahy se posunuly od “okukování” a z nás se velice brzo stala nerozlučná banda. Měli jsme tam jeden tým “vlčáků” – teenegerů okolo 17 let, kdy nám těžce natrhávali naše bolavé zadky a abych byla upřímná byly tam i o hodně starší ročníky, od kterých jsme dostávaly, etapu, co etapu taky pořádnou cyklolekci. Měli náš ohromný respekt. Taky bych v šedesáti chtěla mít jejich elán 🙂

Každopádně dny plynuly a nám cesty pomalu začaly splývat. Na jednu etapu nezapomenu snad nikdy. Miloš – náš milý průvodce nás varoval, že na téhle cestě je jedno sedlo a že je z jednoho konce vidět na druhý a tím pádem máte možnost pohlédnout kopci přímo do očí… Měl pravdu, po 65 km, kdy jsme poslední 2 hod stoupaly vzhůru asfaltovým hadem jsme se dostaly konečně na vrchol. Nutno podotknout, že díky Milošovým usušeným meruňkám jsme to zvládly i bez většího remcání… Nahoře nás čekal nádherný výhled. Fakt super… Leč z našeho zasnění nás probrala Milošova informace, že tohle je TO sedlo a my jedeme ještě táááámhle. Mimochodem, fotka níže jasně popisuje, co se dělo. Ta hora do tvaru “u” je místo, kam jsme jely a kam jsme se vzdáleně dívaly. Pája začala málem brečet, já se už jenom hystericky smála… Tohle bylo náročné nejen na tělo, ale i na psychiku 🙂 No co, nepřijely jsme si sem válet šunky… Na posilněnou jsme sluply poslední meruňky a šláply jsme do pedálů. Nebudu vás napínat – to víte, že jsme to všechno zvládly… Večer jsme sice vytuhly asi v osm hodin (pod záminkou “Já se jenom na chvíli natáhnu a něco si přečtu”), ale za to jsme spaly jako když nás do vody hodí. Je teda pravda, že to trochu nelibě nesli ostatní spolubojovníci, protože si s námi za odměnu chtěli dát panáka… Avšak další dny a večery jsme jim tento spánkový prohřešek vynahradily dosyta, teda vlastně dopita 🙂 Ona se sešla vlastně vůbec super parta. Mám za to, že lidi, kteří si sami vyberou aktivní odpočinek před válením na pláži, jsou vždy tak nějak podobně nastaveni. Bylo docela úsměvné, že po 10 dnech plných nádherných cyklo zážitků, skvostných výhledů, super večerů prosezených nad nějakou tou tekutou dobrotou, jsme se u autobusu loučili jako bychom se znali celý život.

Aktivní naplánovaná dovolená má tu výhodu, že se soustředíte na daný “výkon”. Nemusíte absolutně nic organizovat: kde budete spát, kdy budete jíst, kudy vlastně máte jet, nemusíte váhat, jestli cesta vlevo bude hezčí než cesta vpravo… Prostě se jenom držíte mapy, co jste dostali do rukou a jen šlapete… Tím pádem myšlenky necháte plynout, takže jsme se kamarádkou shodly, že to byla vlastně jedna z našich TOP odpočinkových dovolených. Tělo se dostalo do formy a naše mysl měla dost prostoru na odpočinek. Vždyť jediný náš “problém” bylo přežít a jen u toho neztratit úsměv 🙂

Tak si také užijte vaši dovolenou s úsměvem 🙂

Vaše Rumová víla

Instagram: @_rumovavila

---

Náš výběr aktivní dovolené padl právě na Alpinu. Má dlouholetou historii a slyšela jsem jenom kladné recenze, jak co se dovolené týče, tak zákaznického servisu. Nabízejí toho spousty, nejen cyklovýlety, ale i pěší zájezdy, dálkové přechody hor, MTB, ferraty a já nevím co všechno 🙂 Tak hoďte očko. 

www.alpina.cz

Moji rodiče zase jezdí s firmou Eurocykl Herdegen, a to již asi 18. sezónu za sebou, celkem mají v nohách již 30 výjezdů, takže tam je kvalita také zajištěna 🙂

Hlavní stránka