Český Ráj to na pohled!

26.10.2017

Bylo uprostřed léta a nás začínal dohánět pocit, že jestli chceme jít na čundr musíme to naplánovat co nejdříve... Takže jsme daly jednou takhle u vína hlavy dohromady a volba padla na Český Ráj. Shodou okolností jedna naše účastnice zájezdu z tohoto kraje pochází, takže plánování trasy bylo docela nenáročné. Jenom sladění našich termínů bylo obtížnější. Někdo jel ráno, někdo dorazil navečer a měli jsme i jednoho, který na námi dorazil v noci. Každopádně parta byla nakonec pohromadě :) Ne však nadlouho...

Já jsem byla ve skupince, co jela až v pátek po práci, takže jsme okolo třetí odpoledne skočili do vlaku a odebrali jsme se na místo, které má malebný název Sedmihorky. On tedy plán byl dojet trochu jinam, ale Sedmihorkám jsme se neubránili a na poslední chvíli jsme vyskakovali z vlaku. Že si to v pátek večer ještě trochu projdeme. Měli jsme s ostatními dohodu potkat se v hospodě na návsi ve Vyskeři. Plán jsme chtěli splnit, takže jsme natáhli trochu ten náš loudavý krok a přes Hrubou skálu jsem se vydali za vůní piva.

Oslava, že jsme se nakonec všichni sešli byla velkolepá... Takže jsme na nocování zvolili blízký kopeček u romantické kapličky. Protože jsme mysleli na všechno, nechali jsme si načepovat zlatavý mok do pet lahví, takže nic nebránilo romantickému sledování noční mléčné dráhy.

Ráno nás probudila nádherně modrá obloha se žhavící žlutou koulí. Shodou okolností nás při snídaňovém obžerství (ano i to se dá na čundru zažít, pokud máte plné krosny dobrot) vyrušila moje kamarádka, která zcela náhodou šla okolo. I jí romantická kaplička zlákala. Uvítání se zvrhlo v opětovnou návštěvu místní nalejvárny. Trempská snídaně nám asi nebyla dost, takže jsme rovnou pokračovali obědem. Po desertu jsme se konečně vydali na cestu. Trosky nás bedlivě sledovali po celou cestu výletu. Cestou jsme potkávali různé nástrahy v podobě restauračních zařízení, takže jsme sice neušli tolik, kolik jsme chtěli, ale za to o legraci nebyla nouze... Byla koupačka v Nebákově, píchla mě vosa do krku (to bylo za trest, že jsem ji uvěznila pod sklenici), náš pes cestou odmítal projít kolem podivné hromady listí, kamarád se zamiloval a po pěti metrech se odmiloval od jogínky v jogínském táboře a tak dále a tak dále... :)

Večer jsme skončili v Troskovicích. V šenku ten den měli kytarovou besedu, takže zábava nám vydržela do nočních hodin. V neděli ráno, nad námi tři členové výpravy zlomili hůl, že jsme prd čundraři a odebrali se směr domov. My ostatní jsme věděli, že sobota byl jen drobný výpadek z našeho normálního tempa, takže jsme se nebojácně vydali směr Prachovské skály. Předpověď byla všelijaká, takže v mé hlavě se zase odehrávaly katastrofické scénáře v podobě mokrých bot, mokrého šatstva a zmeškání vlaku... Naštěstí však jsme bouřku přečkali na obědové pauze v Mladějově a pokračovali jsme naprosto suší dál. Vyčasilo se, takže výhledy u Prachovských skal byly famózní. Nevěřila jsem, že Trosky jsou tak daleko, vždyť ráno jsme u nich ještě byli... Když se začalo smrákat, již jsme měli namířeno do vesničky Jinolice, kde byla vlaková stanice... Jelikož jsme si tentokrát šlápli a nejen vysedávali po hospodách, tak jsme cestu domů celou prospali.