Jak dál, když vám nejde dělat to, co milujete…

16.02.2018

Jednoho krásného dne, asi před 30 lety mě maminka postavila na takové dvě malá prkýnka a strčila mě ze zasněženého kopce :) Jak ráda bych teď napsala a "v tu chvíli začala láska", leč tak jednoduché to s tím mým lyžováním nebylo... :) Další tři roky jsem nemohla na vleky, protože u nás doma se razila teorie - "Baví tě jezdit z kopce? Tak si ho taky vyšlápni, až pak ti koupíme lístek na vlek." No to bylo slz (protože mě furt bolely nožičky), které ale rychle oschly, když jsem se řítila dolů hlava nehlava. :) Vlastně, když se nad tím zamyslím, tak moje láska k lyžování, horám, sněhu a k zimě celkové, přišla až asi s koupí první permice :) Jelikož mám staršího bráchu, tak jakmile jsme lyže začali jakž takž ovládat, hned jsme se hecovali, kdo jezdí líp, kdo rychleji a kdo měl horší pád. Na to jsem měli dokonce speciální bodový systém: porovnávalo se to na základě ztracených věcí za letu - lyže 10b. hůlka 5b. rukavice, čepice byly po 2 bodech. :)

Poprvé jsem jela do Alp asi v deseti letech a výhled na velohory mě naprosto uchvátil a já u toho lyžovala o stošet. Maminka byla lyžařská instruktorka, takže mě občas porychtovala do lepšího sjezdového postoje, nebo mě sem tam poslala na nějaký lyžařský kurz k jejím kamarádům. Nějaké základy tu díky tomu byly a já si mohla dovolit přidávat na rychlosti. Jelikož jsem byla vždycky tak trochu blázen, tak ta rychlost mě na tom lyžování bavila asi nejvíc. Vítr ve vlasech, ta nespoutanost, ta svoboda, kterou bych přirovnala k tomu, když ptáče roztáhne poprvé svá křídla a letí... Lyžování zkrátka vždy patřilo k mým TOP koníčkům, kterému jsem se poctivě věnovala každou zimu. :)

Před šesti lety tomu osud chtěl, že jsem se tím začala i živit, stala jsem se totiž lyžařským instruktorem. :) Když jsem si dělala svojí první licenci, byla jsem hloupá a myslela jsem si, že se už nic moc nového nenaučím. Hodím zadkem z kopce dolů a papír mám v kapse... Dostala jsem poctivou životní lekci, která mě rychle probrala. Moji lektoři jezdili jako polobohové a já rychle pochopila, že se dá jezdit úplně jinak, lépe a hlavně, že těmhle klukům nesahám ani po kotníky. :))) Jakmile jsem viděla jejich lyžařské umění, našpiclovala jsem svoje ušiska, zbystřila svojí mozkovnu a učila se od nich vše, co se dalo... Možná právě díky tomu, že jsem se do učení vrhla s pokorou, licenci jsem nakonec udělala. Nic mi tedy nebránilo strávit svoji první sezónu na horách, kdy přes den blbnete se začátečníky, dětmi nebo kolegy na lyžích a večer si dáte společně vychlazené pivko (tedy už bez klientů) a popovídáte si, jaký to byl zase nádherný den. :)

Je s podivem, že až když jsem se lyžování začala věnovat trochu vážněji, povedlo se mi svojí nešikovností urvat přední křížový kolenní vaz. No nic, operace, trénink v posilovně a po pár měsících zase hurá na lyže... A hle za tři roky na to znova... Opět jsem se z toho tak nějak sebrala a zase jsem jezdila hlava nehlava. Asi jsem si z toho lyžování měla odnést i mnohem důležitější lekci, takže na začátku další sezóny mě zezadu sejmul jeden žabožrout ve Francii. Toto jsem už tak lehce nepřešla a bohužel ani nerozjezdila... Odnesly to sice "jenom" menisky, ale větší újmu utrpěla psychika... Sezónu jsem sice dolyžovala se železnou ortézou okolo kolena, ale s tím, že mě předjížděli i pětileté děti. Moje ego trpělo jako zvíře. Můj sport, který jsem tolik milovala, jsem už nemohla dělat na stejné úrovni, jak jsem byla zvyklá... No nic, s pokorou jsem to nechala být, byla jsem ráda, že na tom svahu alespoň můžu být... Říkala jsem si, že další sezónu se koleno i psychika zase srovná a bude to lepší.

Jakmile v prosinci napadl první sníh uháněla jsem z Prahy do Špindlu s očekáváním, že všechno bude zase jako dřív... To se vyplnilo. První dva dny. Zase jsem drandila a děti mě už nepředjížděly. :)) ALE radost záhy opadla, protože i přes prvotní nadšení jsem brzo pochopila, že se na těch lyžích tak nějak necítím. Zkoušela jsem všemožné tríčky, jezdila pomalu, rychle, krátké, dlouhé oblouky, ale prostě to moje lyžování už nebylo ono... Fyzicky by to i šlo, koleno docela drželo, ale strach mě nepustil jet zase s větrem o závod a stres při jízdě se podepsal i na mém stylu... No prostě na prd... Radost z lyžování byla pryč a já po večerech málem brečela do polštáře. Možná to zní hloupě, vím, že existují i jiné sporty, ale to lyžování je pro mě prostě srdcovou záležitostí.

Už jsem přemýšlela, že z lyží přesedlám na prkno, budu se věnovat více běžkám, či skialpům, ale moje vnitřní lyžařské já se s tím nechtělo tak nějak smířit... Proto jsem oslovila svého kamaráda - lyžařského poloboha, s prosbou o pomoc. Martin byl tak hodný, že se mě opět ujal a dnes to bylo poprvé, kdy jsem si po dvou měsících u lyžování zase výskala. Taková radost. :) Krom toho, že mě zase srovnal do správného lyžařského postoje, trpělivě se mnou projel několik cvičení, mi hlavně opakoval ať se u toho tolik nestresuji. Jelikož Martina poslouchám na slovo, zaměřila jsem se na jeho pěkný zadek, kterým přede mnou švihal sem a tam, když mi najížděl stopu a jela si za ním svoji pohodu. A hle, ono to tak nějak šlo a já se zase smála zase od ucha k uchu...

Asi vůbec nedokážu popsat, co pro mě dnešní den znamenal. Láska k lyžování je zpátky ve hře a já se cítím jako čerstvě zamilovaná. Pokud nebudu chtít po sobě zázraky, budu trpělivě trénovat, tak si myslím, že to půjde. A taky si myslím, že časem zase přijde zase i ta rychlost. :)

Co z toho plyne za poučení? Pokud máte problém, nebojte si říci o pomoc svým blízkým, kamarádům nebo i profesionálům. Třeba se díky tomu zbavíte velkého strašáka, který máte hlavě úplně zbytečně. A pokud ani pomoc z vnějšího světa nepomůže, můžete si alespoň říci, že jste pro to udělali maximum a potom v pohodě přesedlat na ten snowboard. :)

Vaše usměvavá lyžařka, Rumová víla :)