Když se nedaří, jste hrdina nebo pravdomluvka?

11.01.2018

Jak jsem již naznačovala dříve (třebas zde...), tak jsem po necelé dekádě odešla z korporátu. V tuhle chvíli je to půl roku, co jsem pryč a od doby, co mě napadla spásná myšlenka odejít, nelitovala jsem... Ale... Všechno má svá ale, že? V současné chvíli se setkávám s věcmi, které jsou pro mě stejně nepochopitelné jako standartní deseti hodinová pracovní doba...

Pracovně vycházím z nějakého kolegiálního prostředí, možná moje chyba, že jsem v jedné firmě setrvala docela dlouho, takže nemám moc srovnání, co je vlastně "normální".  Krom jiných klientů teď pracuji pro jednu firmu, kde je jen ženský kolektiv, takže než se začne řešit obchod, bavíme se o tom, jak se máme, co děti a tak dále. V mé bývalé práci nemyslitelné, ale tady mi to nevadí a dokonce mě to baví :) Je to uvolňující neřešit jenom práci a navázat i trochu "lidstější" vztahy. A pak tu mám jako protipól firmu, kde jsou samí muži. A do toho tam jsem já, holka na slovo vztatá, která se ale nebojí říci, co si myslí :) Oni jsou zvyklí na svoji úroveň komunikace, leč já jako žena, mám prostě jiné návyky... A hnedle je oheň na střeše, protože naše rozdílné komunikační procesy bývají občas nepochopeny. Zvlášť, když nemáte čas ztrácet čas vysvětlovat si, kdo co jak myslel... Prostě se jede dál.

Jelikož již teď nejste zaštítěni "firmou", nemáte za sebou nikoho (šéfa), ke kterému si můžete přijít pro radu, jak s tím naložit a jak vztahy narovnat... Takže jste v tom sám a doufáte, že se to za nějaký čas zase srovná. Ale věřte, že vždycky se to nějak vyřeší, jen stačí vydržet. A to zase vím moc dobře, jak ze soukromí, tak z práce, takže jsem vlastně v klidu, nebo se o něj minimálně snažím :)) Jen jsem byla trošku překvapena, kolik různorodých principů kolegiality vlastně existuje.

Když už vám v problematice nepomůže někdo zainteresovaný ze shora, máte tu ještě svoje zkušenosti, znalosti a hlavně vaší rodinu a kamarády, kteří můžou pomoci svoji radou a podporou. A to není málo :) Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mi přesně toto dávají a já jsem za to neskonale vděčná. Kdybych jejich podporu neměla, tak je vlastně otázka, zda bych na volnou nohu vůbec šla.

Suma sumárum jsem nové výzvy, které mám teď kolem sebe, vyřešila následovně: hlava otevřená, nepodělávat se z toho a nechat věci občas plynout jen tak... Nedělat ukvapené rozhodnutí, či nechodit do zbytečných vyhrocených komunikačních soubojů. Do businessu emoce nepatří.

Proč jsem tento článek nazvala - hrdina, nebo pravdomluvka?? Já svojí novou "volnou nohu" komentuji navenek tak, jak to cítím. Takže potkat mě dnes, když jsem zase seděla 13hod u kompu, tak běžíte za svým šéfem a děkujete mu za své teplé místo v bance. Ale potkat mě třeba za měsíc - možná budu mluvit jinak... Anebo třeba ne...

Nad čím přemýšlím, je fakt, že bych mohla současnou situaci komunikovat, dvěma směry. Mohla bych říkat, že být freelancer je naprosto ta "nej" věc na světe, natřásat se na baru a užívat si obdivných pohledů, že podnikám. Být prostě hrdina. A nebo budu mluvit pravdu. Teď se cítím unavená, nejistá, mám obavy, zda svojí novou roli na volné noze zvládnu. Jsem pod stresem a bojím se zklamaní, jak před ostatními vlky, tak sama před sebou...

A co vy? Jste ikona hrdiny, nebo se nebojíte říci pravdu do očí svým blízkým, i když to jsou negativní věci?

Přeji vám do nového roku, abyste primárně byli pravdomluvní hlavně sami k sobě. Jakou strategii máte vůči okolí, je jenom vaše věc :)

Vaše Rumová víla