Ztracené kobylky aneb když jedni dělají radost druhým :)

11.06.2018

To bylo zase tak... Kamarádka Pája přišla s tím, zda s ní nechci jet orienťák na kolech. Jelikož mapy mi nejsou cizí a kolo miluji, tak nebylo o čem... Skočily jsme tedy do auta a jely... Až posléze jsem se zeptala, kam jedu a co tam vlastně budu dělat... Někdy je lepší nevědět :) Dostalo se mi zpětné vazby, že se jede 6 hodinový (!!!) závod, alá orienťák a že u toho musíme objet co nejvíce kontrol. Jsem závoďák tělem i duší a když jsem se dozvěděla, že v naší kategorii je jenom sedm dvojic už jsem se málem viděla na bedně :) Na to ovšem Pája byla připravená s taktikou, že mě den před tím lehce opije, abych neměla tak horkou krev v žilách. Ona je zase velký flegmatik a má ráda pohodičku :)

Víno s kolou nám udělalo sice pěkný večer, ale i tak jsme byly na startu na čas, celé nedočkavé, co jsme si to zase vymyslely za nesmysl... Odstartováno, mapa v ruce a já pomalu začala hledat, kde je teda jakože sever... OK, zhruba tímto směrem (alespoň si myslím) a vyjely jsme. Hned první kopec jsme vypotily z krve poslední kapku alkoholu a nám se začalo šlapat o poznání lehčeji... Role byly jasně dané, já měla na starost navigaci, Pája seskakovala z kola a prošpikovávala naší kartičku, jako důkaz, že jsme kontrolu projely. To mi záhy bylo líto, protože už druhá kontrola byla uprostřed koupaliště, takže Pája si vesele skočila do vody, kdežto já se tak maximálně koupala ve vlastním potu na břehu a studovala mapu. Kamarád, který to organizoval nás varoval před turistickou zelenou směrem na Střelu, že prý se jedná o cestu, která se dost špatně jde, natož se jede na kole. Jenže my byly holky tvrdohlavý, a hlavně tam byla jedna kontrola skoro s největším počtem bodů. Bylo rozhodnuto... Jedeme tam :) Nakonec jsme zvládly i tu... Vesele jsme si šlapaly krajinou, kdy jsme sem tam objely asi 3metrového hada, sem tam přehazovaly kolo přes plot a občas jsme potkávaly na cestě i další "kobylky" s kterými jsme se vesele zdravily.

Dojely jsme s časem 5:57min a jen díky tomu, jsme stihly ještě poslední kontrolu (panáka v cíli) a šly jsme umřít někam do trávy do stínu. Důležité poznatky:

A) přežily jsme

B) neztratily jsme se

C) nepohádaly se

D) maximálně jsme si výlet užily :)

Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že opravdu na tu bednu jdeme. Krásné třetí místo :) Večer bylo takové veselení, že o tom ani snad psát nemůžu... Byla jsem zase Rumová víla nomen omen :)

Hlavním důvodem, proč ale píšu o Ztracených kobylkách, jsou ale organizátoři. Je to parta nadšenců, kteří to dělají pro radost z toho, že se sejde 300 bláznu s koly, dětmi, celé rodiny, partneři, kamarádi a jedou spolu závod. Každý i ten nejmenší 3letý závodník odchází se zážitkem na který dlouho nezapomene, a proto to ONI dělají. Dokonce vymysleli aplikaci, kdy jsou výsledky známé asi 10min po dojetí orienťáku a zadarmo ho nabízejí ke stáhnutí ostatním organizátorům orientačních závodů. Nemají z toho nic hmotného, jenom dobrý pocit z fajn odvedené práce. V dnešní materiální době bych řekla, že toto nemůže vyvážit ani ta nejvyšší možná finanční částka. Věřte, že nejen náš široký úsměv jim za to fakt stál :)

Takže moji milí organizátoři, DĚKUJEME, za rok nás tam máte znova :) Musíme přece obhajovat :)


50% z týmu PAPALEJE, Vaše Rumová víla


Ten nejdůležitější odkaz :)

https://www.ztracenekobylky.cz/

Mapa s kontrolami:

https://play-map.com/event.php?id=255

Odkaz naší cesty:

https://mapy.cz/s/2JZzy