Ždárské vrhy, dvě mámy, dva kočárky a 25 km
To jsme se takhle jednou kamarádkou Terezkou neplánovaně ocitly na víkend ve Ždárských vrších na Vysočině. Původně jsem měla jet se ségrou, která na poslední chvíli onemocněla. Klobouček kamarádce, která se dokázala nejen rozhodnout, ale sbalit sebe i svého čtyřměsíčního syna Teda a vydat se na cestu během dvou hodin… Moje rok a půl stará holčička Eliška, se už kamaráda nemohla dočkat. Přemýšlela jsem, jak sladíme takto dvě rozdílně stará mimina, ale nakonec se ukázalo, že koordinace prcků byl ten nejmenší problém :).
Byly jsme ubytovány v penzionu pod Bílou skálou, což je přímo v srdci Žďárských vrchů – nádherné přírody na Vysočině. Cesta z Prahy zabrala okolo 2 hodiny, ale výhoda lokace je fakt, že si můžete vybrat, zda pojedete po D1, nebo po hradecké D11. Hned jak jsme se zorientovaly, vydaly jsme se na první zkušební výlet cca 4km. Což o to, zvyklé chodit jsme, ale Terezce ještě nepřišel z obchodu sportovní kočár, takže jsme to musely zmáknout s kočárem městským – který jak je dle názvu určen do města a ne do terénu. Přeci není nic, co bychom společnými silami nezvládly a vesele jsme šly výletit… Ach, kdybych věděla, kolik hrubé síly nás to nakonec bude stát…
Úskalí prvního výletu nebyl ani tak v terénu, jako v nádherné městské kavárničce na náměstí, která nás zlákala ke kávičce a dortíku… Případně pro nekojící matky (slovy mě) k dvojce bílého… Problém se ukázal až návrat na ubytování, kdy jsme jako hladoví vlci usedli ke stolu… Velmi rychle nám ale bylo suše oznámeno, že kuchyně zavřela již před hodinou… Naštěstí se nad námi slitovali a večeři jsme nakonec dostaly. A ne ledajakou, super 250g grilovanou kotletu s pepřovou omáčkou. Olizovaly jsme se ještě druhý den.
Věděly jsme, že sobota je „náš den“, proto jsme se osmělily a naplánovaly výlet na 10km. Což o to, my bychom daly samozřejmě víc, ale velkou neznámou proměnou byly naši prcci. Čtyřměsíční Ted potřebuje jen mlíčko od maminky a občas pochovat, ale ta moje treperenda už směle běhá a kočárek jí už tolik nevoní. A i když běhá, její nožičky pořád nedosahují tak vysoké frekvence, aby šla naším tempem – logicky… Dalším faktorem rychlosti její chůze je její podivování nad věcmi okolo: tuhle je zajímavý kamínek, tamhle zase zajímavá pampeliška… No raději jsme zvolily variantu – méně kilometrů a v klidu, než delší cesta a v možném stresu, že budeme opět bez večeře…
Vyrazily jsme po snídani, tzn. v našem případě asi v 11 hodin. Sunuly jsme se vpřed k jednomu z nejznámějších přírodních památek: Devět skal. Jelikož byla sobota a trefily jsme hezké počasí, tak podobný nápad mělo i pár desítek dalších lidí… Nevadí, natáhly jsme krok, minuly jsme nádhernou Bílou skálu, rychle si prohlédly oněch Devět skal, kvapem jsem opustily davy lidí a vydaly se po modré hlouběji do lesů, kam se už většina lidí neodvážila. Příroda byla opravdu nádherná. Volily jsme úseky po co nejvíc zpevněných cestách, ale občas jsme městský kočár musely přenést, či volit různé varianty přesunů.
V nejhorších částech Terka použila svoje svaly a jednou rukou držela syna v náručí a druhou kodrcala kočár. Nebo přišel na řadu člunkový běh – kdy já jsem svůj cyklovozík s Eliškou popovezla cca 50 metrů a vrátila jsem se pro prázdný městský kočár, který ty kameny a kořeny prostě nějak přejel… A tak tak furt dokola, než jsme se dostaly z nejhoršího. Po této drobné komplikaci se o slovo přihlásila i Eliška. Jasně mi dala najevo, že už se naseděla dost. Překvapivě ťapala i dobře, tipuji tak 500 metrů avšak když Terezčiným okem byl v lese zahlídnut divočák, byla opět k její nelibosti usazena do kočáru a mazaly jsme rychle pryč.
V posledním úseku výletu byl nádherný pohled na celé Křižánky, srdce nám plesalo, že jsme to nejen my, ale i naše prťata tak zvládly. Den jsme zakončily již na penzionu a na dětském hřišti s lahodným zlatavým mokem v ruce a opět jsme potěšili naše bříška dobrou večeří. Tentokrát jsme to zmákly, když kuchyně byla ještě otevřená 🙂
V neděli jsme stály před komplikovaným rozhodnutím, zda si udělat jen pidi výlet a jet auty domů přes polední spánek našich dětí, či si udělat ještě výlet, který by za něco stál. Alternativa krátkého výletu byla vydat se na tvz. „Český kopec“ cca 2km od našeho ubytování. Ale jelikož Terka prošla ty nejnádhernější dálkové treky v Evropě, tak dělat si něco snadné není její styl. A vlastně můj taky ne. Takže s úsměvem na rtech jsme se rozhodly, že dáme ten delší. Dle mapy 90% trasy byla po zpevněných cestách, ale bylo znát, že nás čeká cca 450m nějaké pěšinky. Pokusila jsem se to alespoň naplánovat ať tu „hrůzu“ s kočárky z kopce a ne naopak.
Mohlo nám napovědět, že tenhle výlet nebude úplně zadarmo, protože jsme měly kojící přestávku kilometr od penzionu. No což, hezky bylo, výhled tam taky byl, tak o co jde… Pokračovaly jsme tedy po modré směr Plaňkovka, posléze po cyklostezce, kde jsme zahnuly na tvz. Velké Perničky, další skalní útvary, kterých se to ve Žďárských Vrších jen hemží.
Po velkém obdivném óóó, jsme poměrně záhy odbočily k dalším skalním nádherám, k tzv. Čtyřem palicím. Tam už se terén začal poměrně vlnit a z cesty se stala pěšinka posetá obrovskými šutry. Jak jsme se blížily se skalám, terén byl horší a horší. Nic naplat, zvolily jsme opět metodu člunkového běhu a dostaly jsme se až k přírodní památce. K naší lítosti jsem ale toho moc neviděly, protože cestička přímo ke skalním útvarům byla zavřená. Ne že bychom se tam hrnuly, ale škoda, že jsem neviděly to na co nás lákaly nádherné obrazy v penzionu…
Po vydatné svačině (vše jsme daly dětem, my jsme pro sebe tak trochu zapomněly cokoli sbalit – amatérky), jsme se vydaly naprosto nejvíc nechutnou cestou zpátky k domovu. Čekaly nás obrovské balvany a poměrně velké převýšení. I můj cyklovozík měl co dělat… Nebyl možný praktikovat ani člunkový běh. Terka mi nahoře nechala obě prťata a sama vzala kočár na záda a snesla ho co to šlo. Dokonce musela rozkládat kočár na podvozek a korbu, aby nějak přeskákala. Jestli tahle holka se mnou půjde ještě na výlet, tak všechna čest…
Nějak jsme to tedy skodrcaly dolů a okolo třetí odpolední jsme se dostaly opět do naší oblíbené kavárny. Vzhledem k času nám bylo jasné, že polední spánek našich dětí je už dávno pryč, takže jsme se rozhodly, že se alespoň najíme… Než jsme se opět dostaly k autu, bylo půl páté. Výhoda pozdně odpoledního času byla v průjezdnosti D1 a já jsem věděla, že moje dcerka po naprosto famózních zážitcích v autě hned usne. Sice mi večer bude doma skákat po hlavě, ale to mě už netrápilo, protože jsem věděla, že to nebude hlava moje, ale tatínkova. Ale měla jsem strach Terku a jejich cestu. Bohužel obava se naplnila, chudáci domů jeli 4 hodiny, se sedmi zastávkami… Jak říkám, jestli tahle holka se se mnou ještě někam vydá, tak je naprostý blázen… 🙂
Suma sumárum tento víkend by se dal shrnout větou: Zážitky nemusí být jen pozitivní, hlavně když jsou intenzivní. A to tyhle výlety 100% byly, dokonce tak intenzivní, že zakládám další sekci Rumové víly – výlety s kočárky.
Užitečné informace:
- Ždárské vrchy, cca 170km od Prahy, cca 2 hod autem
- my byly ubytované, penzion pod Bílou skálou, trošku dražší, ale měly jsme 2 ložnice a penzion je uzpůsoben pro děti. Je to na samotě u lesa vedle nádherného Kyšperského rybníka. Velmi příjemná obsluha, dobré snídaně.
- trasa výletů:
Výlet č. 1, okolo penzionu (4km)
Výlet č. 2, Bílá skála, Devět skal (11km)
Výlet č. 3. Velké Perničky, Čtyři palice (10km)
