Tento název tu není, proto aby jen zaujal. Je tady, protože naprosto vystihuje situaci, která předcházela tomu, než jsem zmáčkla tlačítko "rezervovat" u mé oblíbené outdoorové cestovky Alpina. V předchozích článcích (Rokytnice, Špindlerův mlýn, Trutnov Trails nebo třeba Klínovec) je lehce naznačeno, že jsem se na stará kolena zbláznila a že se neřítím z kopce už jen na lyžích, ale občas i na kole. Ok, sem tam něco sjedu, pak si asi týden lížu rány a následně o tom vyprávím minimálně další rok. Ale přihlásit se na zájezd, kdy plných 6 dní nebudu dělat nic jiného? To chtělo trochu odvahu :) Naštěstí kamarád Honza, alias Studna, mě v tom nenechal a vyrazili jsme spolu.

Hned první ráno, bylo poněkud alarmující, respektive, když se ohlédnu zpětně, naprosto přesně mi bylo v daný okamžik ukázáno, co mě čeká. Tvrdá srážka s realitou. Mám totiž ten dar spát ve všech dopravních prostředcích. Krásně a hluboce. Takže jsem se probudila až ráno, v Bulharsku (!), nechápajíc, co se děje :) Oko otevřený, cyklo trenky převlečený a jde se na to. Díky mému bohulibému spánku jsem tak nějak přeslechla fakt, že nás čeká krpál jako blázen. Takže si sednu na kolo, šťastná, že jsem na čerstvém vzduchu a můžu začít tedy šlapat :) Úsměv mne přešel asi po 5 minutách, kdy se cesta stočila do lesa a do kopce... No nebudu vás napínat, takové probuzení jsem už dlouho neměla, avšak po dvou hodinách jsme šťastni dorazili na vrchol, kde nás už netrpělivě očekávala naše nová rodina bajkerů. To, že na mě čekali přes půl hodiny, mi přijde jako zbytečná informace, a hlavně bych to tady psala při každém popisu cesty nahoru :) No, když jedete tempem "šnek", tak se ani není čemu divit.

OK, tak jsem tedy při plném vědomí na kopci, a co dál... Aha, teď přijde TA cesta dolů... První úsek v pohodě, hřebínek, pěšinka, následovala ale techničtější část... Něco jsem už ujela, vzpomněla jsem si, co mi kladli na srdce kamarádi (roztáhni lokty, kolena), instruktoři (neboj se toho a pusť to tam) a maminka (hlavně jezdi opatrně) a snažila jsem se po cestě dolů nezabít... Jela jsem přes vřes, kameny, sem tam i mraveniště.

Ohledně těch mravenců... Asi jsem si chtěla hned první den prohloubit vztah s Bulharskem na 110 %, takže když jsem tak nějak omylem šla hlavou napřed přes řídítka, skončila jsem celým tělem právě v otevřené náruči mravenců velkých jako motýle. Velice rychle mě začali zdravit svými kusadly. Nedalo se svítit, musela jsem se vysvléci a začít tancovat Hula Hula, jinak bych je ze sebe nestřásla. Podotýkám, že toto představení se odehrávalo před novým kamarádem Pavlem, který mi zvesela tleskal do rytmu. Na kolech se vztahy rozvíjí poněkud rychleji, než obvykle :) Co na to říct, první den byla velká legrace, která vlastně pokračovala celý týden.

Nebudu vás unavovat popisem každého kilometru (6 dní = cca 250 km), ale pár okamžiků bych přeci jenom ráda vyzdvihla. Tento zájezd, který byl klasifikován jako "4" (tzn. velmi náročný), dostál svému levlu totálně, nejen při cestě na kole dolů (člověk už prostě trochu musel vědět, jak na to), i po cestě nahoru (kopce, kam se podíváš), ale navíc tady byly začleněny i pěší výlety. Vyskákali jsme (tedy já opět razila tempo šneka) na nejvyšší horu Musalu (2 925 m.n.m.), zkoukli jsme jezírka v horách a nechali jsme se očistit průlezem ve skále...

Bohužel pro mne a mojí fyzickou kondici jsem si myslela, že tímto den končí a my můžeme v klidu jít na Rakiji (místní lahodná pálenka), leč vždy po pěším výletu na nás vedoucí Lukáš zvesela zvolal: "Tak a legrace právě začíná, hurá na kola" a já si tedy se skřípěním zubu vylezla opět do sedla. Na druhou stranu, jakmile si tělo zvyklo zase na jiný pohyb, tak se mi šlapalo zlehka a zvesela. A ty výhledy... I díky našemu dopingu v podobě zlatavého moku, který byl vždy v některém z našich baťůžků, se těch 6 dní dalo přežít s úsměvem mně vlastním.

Východ a celý Balkán mám moc ráda i z toho důvodu, že není svázán pravidly jako Česká republika (o zemích od nás na západ ani nemluvě). Je to všechno takové víc volné a cítíte se zde svobodně. Můžete skoro cokoli a kdekoli, nic není problém... I proto tam tak ráda jezdím. Měla jsem možnost tento balkánský naturel vyzkoušet na jedné z lanovek, kdy jsme jeli nahoru i s kolem. Škrábali jsme se na hlavě, protože kvůli neexistenci háku na bicykl jsme si kladli otázku, "Proboha, jak to kolo dostaneme nahoru". Vše vyřešila Andrejka, kdy se jediná prostě sebrala, počkala si, až jí sedačka podrazí nohy, ona nasedne a ladným pohybem si hodila kolo na klín. No big deal. Když jsem ji viděla, dodala mi odvahy, učinila jsem to samé a klukům nezbylo nic jiného než nás následovat :) Ale toto bylo jediné jejich zaváhání, jinak se o nás starali celý týden perfektně. Nejen při rozlévání drinků, ale zvláště u výměny našich pneumatik byli zruční, že by jim i MacGyver záviděl.

Suma sumárum, potloukat se po pohoří Rila a Pirin bylo fantastický. Opět hlava vyčištěná do posledního neuronu. Po týdnu v horách, s prima partou si přijdu jako znovuzrozená a plná energie do dalšího pracovního procesu. A tak je to s Alpinou vždycky. Jsem moc ráda, že jsem zariskovala a nakonec jela. Plyne z toho ponaučení, že se občas vrhnout do něčeho po hlavě stojí za to... Nikdy nevíte, co vám to přinese :)

Snad i vy jste si užili krásné léto :)

Vaše fantasticky odpočinutá Rumová víla

IG: @_rumovavila

PS: za odměnu, že jste dočetli až sem, přikládám jedno poutavé video :) Nástup na lanovku by mi šel, výstup už ani tak ne... :)

Pps: s Alpinou jezdím pravidelně, zde najdete popis Ukrajiny, nebo Černé hory

Užitečné odkazy:

Alpina - nedělá jenom cyklozájezdy, ale i ferraty, přechody hor, nenáročnou turistiku atd... Jen se jukněte:

https://www.alpina.cz/

Zájezd, který jsme absolbovali my: Rila a Pirin MTB, celá legrace se snídaní nás vyšla na 11 800,-

https://www.alpina.cz/zajezdy/rila-pirin-cyklo-mtb