To bylo zase jednou tak… když jsem se dala zdravotně dohromady po tom, co jsem si dvakrát úspěšně přervala vazy v koleni (o čemž si můžete přečíst zde), tak jsem se mohla opět vrátit k mé další zálibě – pozemnímu hokeji. Za tu dobu, co jsem nemohla aktivně hrát se moje forma uložila pěkně k zimnímu spánku a mně nezbylo nic jiného než zase začít pravidelně trénovat. Ne, že bych díky tomu svoji formu opět našla, ale alespoň jsem si oživila, na kterou stranu se ta hokejka vlastně drží, udělala si jednou týdně žízeň na jedno točené, orosené pivo. Při tréninku jsem narazila na dvojčata Tomáše a Lukáše, kteří hrají také od dětství, ale jelikož z nás nikdo nemládne, hrají už také za veterány.

Oni tihle kluci jsou pro mě trochu zvláštní úkaz. Oba jsou to matfyzáci, oba učí na vysoké škole pro mě nepochopitelné předměty – například teorii matematiky a oba jezdí na kole. Ale to nejsou jen tak obyčejná kola, to jsou, děti, kola celopérová. A oni na nich taky skáčou dvacetimetrové polety. Takové ty, kdy se vám otevře pusa a její spodní část se vám odkutálí někam do lesa. Jelikož na tom oroseném pivu slovo dalo slovo, tak mě Tomáš jednou vzal na projížďku na Zbraslav. Ptala jsem se, zda to sjedu, on si mě prohlédl od hlavy až k patě (asi si v hlavě spočítal matematickou pravděpodobnost, jestli se na tom kole zabiju, nebo jenom přizabiju), lehce pokýval hlavou a jen řekl, že se nemám čeho bát. Zbraslav je prý brnkačka. No řekněme, že nebyla, pršelo nám tak, že jsem si ještě týden čistila bláto z uší, ale přežila jsem.

Pak přišla nabídka na Rokytnici. Nemohla jsem odmítnout, tam je více trailů, takže i když si Tomáš bude lítat někde v lese, já si můžu úplně v klidu brousit modrou 🙂 Jupí jej 🙂 Bohužel jsem zjistila, že asi lehce přivolávám déšť… Já to vždycky sváděla na mého jiného kamaráda, ale vina asi bude někde jinde 🙂 Tím pádem, jakmile jsme dojeli do Rokytnice, rozpršelo se tak, že paní v pokladně lanovky si nás zvědavě prohlížela, zda to opravdu myslíme s tím kolem vážně. No mysleli… Nejeli jsme na otočku z Prahy přeci jenom kvůli tomu, abychom to teď vzdali…

Sveřepě jsme se tedy vrhli každý na svoji cestu, já si jela pohodičku na modré, Tomáš bláznil na černé. Občas se naše cesty potkaly a já viděla, co tam provádí… No to nechceš… Je to sice krásný pohled, když to někdo umí, skáče tam polety tak dlouhé, že je sotva vidět v dáli, ale já u toho měla vždy málem infarkt… Jsem prostě povahy bázlivé a vlastně nechápu, že jsem se na to vydržela koukat. Tom má ale už něco nalítáno, takže vždy jen zkušeně prohlédl terén, dopad a šel do toho… Blázen, mě by tam nedostali ani za milión…

Po pár hodinách, když jsme byli na trati opravdu jen sami dva (což je normálně výhra), ale za to zmoklí a zmrzlí na kost, jsme usoudili, že legrace bylo dost a jeli jsme zase domů. Super všední den 🙂 Místo do práce jsme jeli do Rokytnice 🙂 Fantastické, vřele doporučuji 🙂

Vaše milovnice MTB, Rumová víla

IG: @_rumovavila

---

Užitečné informace:

Rokytnice nad Jizerou je vzdálená od Prahy cca 130 km, což znamená dvě hodiny čisté jízdy… V přepočtu benzín tam i zpátky lehce přes 500,-, tím pádem, čím víc vás pojede, tím lépe 🙂 Vlakem bych cestu moc nedoporučovala – je tam kvanta přestupů…

My si vzali čtyřhodinovou jízdenku na lanovku (380,-/ rok 2018) – při tom dešti jsme věděli, že více nevydržíme. Celodenní stála 540,-.

Výběr tratí – modrá, červená, černá – sjezdová T-line

Modrou sjedu i za mokra v pohodě, na oficiálních stránkách jsou na této trati vyfoceny děti (!!) a já jsem měla takovou radost, že jsem to sjela… No nic :)))

Červená je podle kamarádů také v pohodě, jen technicky o něco náročnější.

T-line je pro mastery se skokánky… Viz foto výše…

Oficiální stránky bike parku:

https://www.skiareal-rokytnice.cz/letni-aktivity/bikepark/

Ceník lanovky:

https://www.skiareal-rokytnice.cz/letni-aktivity/cenik/

Lanovka jezdí nahoru každých 30 minut.