Jako malá jsem chodila do plaveckého kroužku. I když jsem zemské znamení, k vodě jsem měla blízko snad už od prvního potopení. Teda jednou jsem se málem fakt utopila, když jsem vyklouzla z nafukovacího kruhu, ale pod vodou se mi i v tomto momentu líbilo, bylo tam ticho a klid. Asi možná proto jsem byla vlastně taková malá potápka, jedno kde, jestli v bazénu, rybníce, nebo v moři. Spíše mi vždycky nad vodou čouhaly nohy, než hlava 🙂 Kolo je jasné, bez toho by se se mnou v naší rodině nikdo nebavil, no a běh, tam je to trochu složitější… Delší běžecké výkony jsem se naučila mít ráda až později. Dlouho jsem nechápala pointu běhání bez jasného cíle, ale posléze jsem v něm našla také zalíbení. Můžete si obout boty kdekoli a kdykoli, nikoho k tomu nepotřebujete a jen prostě běžíte, čistá hlava, poslouchání zvučného zpívání ptáčků a jenom pozorujete krajinu, která vás pomalu míjí. Nikdy jsem nebyla žádný sprinter 🙂

Takže díky tomu jsem po triatlonu pokukovala již delší dobu, ale až minulý rok jsem se odhodlala si to poprvé zkusit. Když jsem viděla dalších 200 bláznů, co se spolu se mnou odhodlávali skočit do Hostivařské přehrady, tak jsem si zase říkala, co tu kruci dělám… Mohla jsem poslechnout mámu a být doma a vyšívat a já ne, zase jsem se hlava nehlava pustila do dalšího dobrodružství 🙂 Byla jsem krom jiného totiž zvědavá na to, proč se triatlon v Hostivařském lesoparku nazývá terénním. Park mám za barákem, tudíž jsem si myslela, že žádný kopec široko daleko není, opět velký omyl… Tam jich je 🙂 Jenom já vždy běhám a jezdím po druhém břehu, tak mi nějak nedošlo, že na druhé straně to je tak trochu jiná liga 🙂

No nic, odstartovali jsme 400 metrů plavání, překvapivě jsem doplavala v první třetině. Bohužel na kole (tenkrát jsem měla ještě jen treka – úzké gumy) mě předjelo 64 nadupaných borců. Vždy jsem jen za sebou slyšela, bacha jedu zprava – tudíž jasný pokyn pro mě: uhni doleva… Si to ale rychle srovnejte v hlavě, když mozek máte vyčerpáním asi tak dva metry za sebou. Zbývalo se jenom modlit, aby to do mě nikdo zezadu nenarval a já nikoho svojí typicky holčicí dezorientací nepřizabila. Povedlo se, 12 km za námi. Teď už zbýval jenom běh, něco okolo 5 km. Kopce sem, kopce tam, moc si nepamatuji průběh, jen to, že už mě nikdo nepředběhl. Jupí jupí jej, přežila jsem. Můj taťka se na mě byl podívat, závod druhý den posléze uzavřel slovy: “Zaplavala jsi docela dobře, ale to kolo… Nejela jsi náhodou jeden okruh navíc?” Na konec závodu se asi už ani nemohl dívat, protože v cíli jsem ho hledala marně. Ale to nevadí, zájem se cení i tak 🙂

Můj druhý ročník byl v porovnání s prvním vlastně už hračka. Věděla jsem do čeho jdu a co mě čeká. To se podepsalo i na čase, který jsem letos stáhla k mému obrovskému překvapení o 10 minut (celkový čas 1:27min). Důvody, proč jsem se opět plahočila do kopců, jela na “krev” a skočila do vody, i když bylo letos asi jenom 10 stupňů jsou vlastně dva.

Za prvé mě baví překonávaní sama sebe. Tak nějak sebemrskačsky se mi líbí, když mě pálí svaly, je mi zima, vedro, ostatní do mě šťouchají, aby si vybojovali lepší startovní pozici. Říká se, že nejlepší trénink je samotný závod a je pravdou, že kdybych to celé měla absolvovat bez závodní atmosféry, věřte, že na trati jsem ještě dneska. Jsem od přírody lenochod na slovo vzatý.

Druhý důvod má hlubší rovinu. Za posledních pět let jsem si dvakrát urvala přední křížové vazy – ach já ta šikulka na těch lyžích – a operace vás vyhodí ze sportovního sedla na dobré tři měsíce. Do důsledku, až po třech dlouhých měsících můžete začít lehce vyklusávat… Postupně můžete přidávat… Lyže po půl roce, pozemní hokej po roce… A teď jsem zdravá (klepu na dřevo) a prostě si můžu jen tak zazávodit triatlon. Když jsem měla berle a procházela náročnou rehabilitací, posilovnou atd, věřte, že bych dala cokoli, abych se mohla rozeběhnout do kopců.

A to je důvod, proč to celé dělám. Protože můžu.

Vaše triatlonová Rumová víla

Instagram: @_rumovavila

---

Tento tip na jednodenní výlet spočívá v tom, že v dnešní době je okolo nás spoustu závodů, které můžete absolvovat. My jezdíme na kole Cyklootvírák u Nymburka, Transbrody, již zmíněn H-triatlon, jeli jsme Ztracené kobylky (o kterých jsem psala zde) a já nevím, co všechno. Jsou to hrozně prima výlety, kdy nejen trochu zamakáte – je to závod, ale poznáte jiné lidi, jinou krajinu a hlavně jako bonus nemusíte vymýšlet trasu.

Home

• H-triatlon má 4 závody, terénní běh Praha, dva triatlony v Praze a jeden na Šluknovském výběžku

https://cyklootvirak.cz/

• pohodová vyjížďka na kole na Nymbursku skrz pivovary

https://www.trans-brody.cz/

• dvě trasy 20 km a 50 km na horských kolech, kousek za Prahou

https://mtbs.cz/sekce/kalendar

• najděte si ten svůj MTB závod 🙂

Úvod

• můj první orienťák na kolech na Plzeňsku, ale dělají toho mnohem více 🙂

https://www.mtbo.cz/zavody/kalendar-zavodu/

• další závody na kolech s mapou v ruce – tzv MTBO

https://www.svetbehu.cz/zavod/?filter%5B123%5D=dalsich-30-dnu

• běžecké závody po celé České republice

https://www.behej.com/terminovka

• běžecké závody po celé České republice

Takže stačí jenom lehce zagooglit, vybrat si disciplínu, která Vás baví a vyrazit 🙂 Je to vždycky moc fajn zážitek, za to ručím 🙂