To jsme takhle jednou slavili kamarádčiny třicátiny. Jelikož my ostatní z party jsme si asi chtěli zavzpomínat jaké to bylo, když nám bylo třicet, dostavili jsme se skoro všichni… Ne, dobře… Je to blábol (na čtyřicet nám ještě netáhne), prostě jsme jen chtěli s naší Divokou kočkou strávit při této hezké příležitosti ještě poslední víkend, než nám odjede do Austrálie.

Plán byl: Naše squadra azura (cca sedm lidí) dojede už v pátek, dá si lehké pivo, v sobotu přijede dalších třicet lidí a bude pořádná párty.

Takže začátek proběhl v pořádku, vřelé přivítání, poklábosení, první pivo, druhé pivo, grilování… Taková ta normální zahradní večerní akcička… Asi okolo jedné ráno, kdy mnozí z nás tajně přemýšleli o nenápadném úprku do postelí, kde se vzal, tu se vzal RUM. Naprosto neohlášen nám přistál v ruce drink s osobním věnováním přímo od oslavenkyně…

No uznejte sami, po tomto gestu jsme na zmizení po anglicku museli zapomenout… Takže šup tam s tím 🙂 Jenže bohužel, nebo bohudík, jedním to neskončilo… A do toho kamarád začal pouštět hrozné pecky. Vsadím se, že takových akcí máte taky pár za sebou, takže víte, o čem mluvím. Tak nějak se nám to zvolna naprosto fantasticky zvrtlo a já se ohromně bavila… Dle fotek, bohužel zde nepublikovatelných, jsem to nebyla jenom já 🙂

Jak tomu, tak bývá po slušné zábavě bývá druhý den i slušná kocovina. Naštěstí jsme měli naražený sud Krakonoše, takže jsem tento problém okamžitě řešila malým pivem. Každý na toto máme jiný recept… Někdo alkoholovou odplatu řeší lákem, někdo džusem, jiný zase jogurtem (!!). No a já občas mám to štěstí, že si po ránu můžu dát hned pivo. Jelikož bylo parné léto, tak mi chutnalo přímo báječně. JENŽE jsem si s hrůzou uvědomila, že takhle ta celá sobota dopadne hodně blbě (rozuměj další párty by pokračovala rovnou od snídaně) a protože jsem si s sebou na Kokořínsko přivezla kolo, zbyla mi jen jediná možnost… Zrovinka, když jsem byla uprostřed svých úvah, tak přijelo pár nových, neovíněných kamarádů, kteří měli již naplánovanou cyklotrasu, takže nebylo o čem… Stačilo se jenom s vypětím sil a značným soustředěným převléknout, sednout na svého věrného oře a šlapat. Jo a samozřejmě dávat pozor, abych nešla k zemi…
Takže jsme vyjeli, všichni měli supertruper drahá kola, jen já jsem tenkrát ještě měla tu svoji herku (poněkud starší, ale přesto libové kolo). Když jsme byli na silnici, tak jsem si pískala, moje tenčí pláště si velebily, ale tento slastný požitek trval jen asi 300 metrů. Posléze jsme totiž zahnuli do lesa… Tam jsem už měla hodně co dělat. Vzhledem k mému věku i zkušenostem, jsem svého soutěživého ducha zastrčila do kapsy a jela si na konci peletonu svoji pohodičku (tak jsem se alespoň snažila tvářit).

Pravda, že uvnitř mě sílila děs a hrůza, protože ranní pivo se už vypařilo a moje kočička začala vytahovat své drápky. Jenže jsem věděla, že od stavu naprosto střízlivého mě nic jiného, než sport nezachrání… Statečně jsem tedy šlapala dál. Obědová pauza asi po dvanácti kilometrech (v mých nohách to bylo minimálně padesát) mě vysvobodila. Dala jsem si smažák (opět můj zaručený recept na kocovinu) a dva birelly. A hle jako bych zase byla znovuzrozená.

Jsem hrozně ráda, že jsem se (pro mě zpětně naprosto nepochopitelně) ráno zmátořila a na to kolo sedla. Sobota byla pro mě tímto zachráněna.

Když jsme se k večeru vraceli, tak se zahrada změnila už ve stanové městečko. Další hosté přijeli. Čekala jsem, až se párty zase rozjede – tedy již bez mé účasti, přeci jenom mým játrům již není dvacet let… Takže moje nealko pivo to jistilo celý den… Ale kde nic, tu nic. Nakonec z toho byl hrozně klidný večer. Užili jsme si to samozřejmě i tak, jen trochu jiným stylem než 24hod před tím… Osobně jsem byla naprosto fascinovaná, co za akci dokáže vytvořit sedm bláznů a naopak jakou poklidnou, pohodovou atmosféru dokáže udržet třicet lidí.

Vždyť se to plánovalo přesně obráceně 🙂

Na zdraví, Vaše Rumová víla 🙂

Instagram: @_rumovavila