To je tak, s rodinou máme chajdu kousek od přehrady Orlík. I když se to nezdá, okolo je pahorkatina, řekla bych, že ani nemá své vlastní jméno, ale i tak dokáže velmi potrápit… Jelikož okolí chaty ráda zkoumám na kole, už moc dobře vím, že nepojedu rovně ani jeden kilometr v kuse. Buď nahoru nebo dolů, jinak to prostě nejde… Ale co, nejsem přece žádný máslo 🙂 Si říkám na začátku výletu, v průběhu trmácení do kopce mi občas proběhne hlavou, že já raději nezůstala doma… Ale euforie na konci, že jsem to zmákla, samozřejmě přehluší ty lenivé našeptávače, co by raději zůstali válejíc se v houpací síti.

Mám tam jeden okruh… Nezdá se, má asi 30 km, převýšení lehce přes 800 m, ale asi před čtyřmi lety jsem ho nedojela, protože mě na trekovém kole (něco mezi silničkou a horákem) opustily síly a valila se na mě bouřka. Raději jsem terén (netušila jsem, co je přede mnou) vzdala a jela domů fofrem po silnici. Později jsem poprosila mého sparinga, aby se mnou tuto cestu dojel – velmi mě totiž zajímalo, co se ukrývá v té poslední třetině, kterou jsem tenkrát “objela” po silnici. Teda musím říct, že jsem opravdu ráda, že mi onehdy můj instinkt poradil, ať to vzdám a nechám si tuto krásnou trasu na jindy, až nepojedu sama, v dešti a bez energie… V závěru cesty byl totiž takový krpál, že jsem si musela nechat pomoct s kolem a jít sama bez zátěže… A já tvrdohlavec tvrdohlavá, když už si nechám vzít kolo z ruky, tak už to musí být… :)) V říjnu 2019 jsme trasu dojeli za hluboké tmy, měla jsem totiž s sebou pana Inženýra, který tvrdil, že 30 km máme objetých za dvě hodiny, a i když byl říjen, že nám stačí vyjet tak ve tři odpoledne. Zmýlil se. Do své matematické rovnice totiž nezapočítal, že se táhnu jako slepýš a že v Kamýku si přece dáváme pivo, které piju také svým vlastním tempem… No jo, já vím, vždycky musím mít všechno prostě spešl. Tenkrát jsem byla ale nadšená, zase jsem se “kousla” a zvládla to 🙂 Drobný detail, že jsme poslední dva kilometry jeli za tmy a že mi byla zima až do morku kostí, mi super zážitek z cesty rozhodně nezkazil.

Život je pestrobarevný a připravuje nám nejrůznější výzvy. Na té chatě se mi totiž v roce 2020 sešli ti inženýři rovnou čtyři. A taky bajkeři. A že chtějí jet na vyjížďku… Hádejte asi kam… Ale to bych nebyla já, abych řekla, že musím plít záhonky, ne ne, i když jsem věděla, co mě čeká, statečně jsem vyskočila do sedla a jela s nimi. No, co vám budu vykládat. Byl začátek sezóny, ještě jsem tenkrát v nohách rozhodně tisíc mil neměla, abych si za cesty pískala… Spíš jsem vždy do kopce hekala a vydávala další přibližně neurčité zvuky… Ale co, zmákli jsme to. Kluci šťastní, já šťastná 🙂 Na konci byli také překvapeni, že to nebylo úplně zadarmo, a kdo by čekal takové převýšení, když nejsme v horách… Jo jo i pahorkatiny dokážou pořádně potrápit 🙂

Suma sumárum, bylo to tenkrát super. Stojí za to se kousnout. A já mám radost, že v těchto těžkých dnech venku (covidí jaro 2020) potkávám víc a víc lidí, kteří sportují. Protože jít si zaběhat, nebo se jet projet nám nezakázali. A myslím, že sport a následné endorfiny jsou tím nejlepším lékem na izolaci, ponorku a další těžkosti, kterými dnes procházíme.

Držte se, Vaše Rumová víla

Instagram: @_rumovavila

---

Níže vidíte kudy kam – start i cíl byl přehrada Orlík, kousek od Solenic. Dá se to jet i jako jednodenní výlet, pokud se k přehradě dostanete autem 🙂

• po červené do Kamýku nad Vltavou
• po zelené zase zpátky k hrázi Orlík